Tokio 2020: Sportovní lezení

Tokio 2020: Sportovní lezení

Lézt po stěně bez výbavy a spoléhat se jen na vlastní tělo. Viset jen na prstech několik metrů nad zemí a mít po ruce jen lano, kterého se můžete přichytit, pokud spadnete. Přesně tak, zní to šíleně, děsivě a nevhodně pro slabé povahy, ale přesto to lidé milují. Lezení se v posledních letech stalo nesmírně populárním. Lezecká komunita se ve velkém rozrůstá a neustále se otevírají nová krytá lezecká centra po celém světě.

Tento sport, tak jak ho známe dnes (ačkoli již v roce 1800 existovaly lezečtí nadšenci), se vyvíjel hlavně v šedesátých a sedmdesátých letech v Yosemitském národním parku v USA. Zpočátku bylo cílem lézt po velkých skalách po dobu několika dní. Lezci hledali trasy, kterými by se nejjednoduššeji dostali na vrchol. Postupně se však zaměřili na náročnost pohybů a tak vznikl nový styl lezení. Trasy začaly být kratší a náročnější. Lezci museli využít sílu celého těla, aby se dostali na vrchol.

Jelikož jde o relativně nový sport, lezci nepřetržitě posouvají své hranice. Pokoušejí se o nemožné, aby dosáhli co nejlepších výkonů, a hledají nové cesty a stěny na lezení po celém světě. Už jen za poslední dva roky se mnohým podařily rekordní úspěchy. Margo Hayesová dokázala jako první žena zdolat lezeckou trasu nejtěžší kategorie. Necelý měsíc na to dokázala Hayesové rekord posunout Angy Eiterová. Český lezec Adam Ondra zdolal nejnáročnější trasu, jakou kdy kdokoli vylezl („Slience“) a posunul tak nejtěžší stupeň na 9c. Je třeba zmínit i světoznámého Alexa Honnolda, který jako první vylezl na 900 metrovou skálu El Capitan a to na styl free solo, čili bez lan a jakéhokoliv bezpečnostního vybavení. Zdá se, že jsou to průkopníci 21. století.

Lezecké závody se obvykle konají v interiéru a tvoří je tři různé disciplíny: lezení na obtížnost, bouldering a lezení na rychlost. Poslední disciplína je zřejmá z názvu, sportovci musí vylézt na stěnu co nejrychleji. Při lezení na obtížnost se musí lezci dostat na vrchol přes strmou stěnu, po trase vyznačené uspořádanými lezeckými kameny. Používají při tom lano a snaží se dostat co nejrychleji a bez pádu až nahoru. Bouldering se provádí na kratší stěně, bez lana a nad měkkou podložkou, na kterou lezci dopadnou při pádu nebo když skočí ze stěny. Na olympijských hrách v Tokiu budou muset sportovci soutěžit ve všech třech disciplínách a nejlepší celkové skóre vyhraje.

Lezení může působit jako nebezpečný sport, ale s novými vnitřními dobře vybavenými centry se stalo přístupné téměř všem. Nejlepší na tomto sportu je, že nemusíte být nesmírně talentovaní nebo silní (přesně tak, síla vás nedělá lepším lezcem!). Centra přizpůsobují své stěny a trasy různým úrovním tak, aby každý mohl lézt vlastní rychlostí. Během lezení se zlepšuje i spojení mezi tělem a myslí (trochu jako při józe). Mysl zde totiž hraje stejně důležitou roli (nebo i více) jako tělo, aby vás dokázalo udržet na stěně. Nejdůležitější však je, že je to velká zábava. Podobně jako při hrách, přátelská a společenská aktivita, která vám vždy vykouzlí úsměv.

Takže neváhejte, vezměte si pohodlné tričko, elastické kalhoty a zamiřte k nejbližší stěně. Buďte připraveni se zapotit a nezapomeňte zůstat hydratovaní a vezměte si s sebou kokosovou vodu GOYA, která vás udrží svěží a aktivní!

Pokud chcete zjistit, jak skateboarding zpočátku vypadal, přikládáme dvě zábavná videa.

No Comments

Post A Comment